K vozům Alfa Romeo jsem přišel víceméně náhodou. O auta jsem se zajímal od útlého věku. Jako dítě jsem chodil k frekventované silnici a poznával všechna auta, co zrovna projížděla. Když se lámalo milénium, jezdil jsem se svým starším bratrem po tuningových srazech. Tehdy jsem byl navíc, stejně jako všichni ostatní, silně ovlivněn nastupující filmovou sérií Rychle a zběsile. Právě na těchto srazech jsem se setkal i s dalším mým zájmem, s americkými auty. Zároveň se u mě rozvinula touha vlastnit něco jiného, než to, co má každý.
Začal jsem navštěvovat srazy amerických aut a chtěl si jednou taky nějaké koupit. Bohužel se ukázalo, že taková auta jsou silně nepraktická a v českých poměrech obtížně provozovatelná.
V té době jsem i řešil, které auto si koupím. Jakousi vylučovací metodou jsem došel až k italským autům, o která jsem se dosud nezajímal. Zaujal mě jejich nádherný design se smyslem pro detail, svižné motory a to, že nestojí na každém rohu.
Nakonec jsem se rozhodoval mezi Fiat Bravo II a Alfa Romeo Giulietta. Bohužel bazarové Giulietty mě zklamaly, jejich stav byl zoufalý a nebo jsem na ně neměl peníze. V roce 2015 jsem ještě něco ušetřil a před létem se mi povedlo koupit poslední nový Fiat Bravo II navíc v edici Street v kůži a bohaté výbavě, který se s výraznou slevou doprodával ve Zlíně. Byla to i tak ale těžká koupě, protože před prodejnou stála i červená lehce ojetá Giulietta. Stála ale o 60 000 korun víc a to už bylo moc.
S Fiatem jsem jezdil až do roku 2020, kdy jsem ho dal k užívání manželce, která potřebovala auto s klimatizací kvůli převážení dětí. Tím se mi naskytla další příležitost k nákupu auta. Stále jsem se ještě pohyboval kolem amerik, byť tedy jen jako divák.
Dostal jsem nápad, že si koupím Ford Mustang, který už vcelku podvozkově pokročil a rozměrově byl ještě akceptovatelný. Nákup ale nevyšel, když jsem řekl majitelům, že potřebuji auto na celoroční provoz. Buď mě od toho zrazovali a nebo mi ho rovnou odmítli prodat. Tím začalo mé opouštění americké scény…
Tou dobou jsem se dozvěděl, že Giulietta končí, a to bez nástupce. Řekl jsem si, že okouknu inzeráty, co se prodává a za kolik. Zaujala mě ojetá bílá Giulietta, která stála přímo v Olomouci. Cestou z práce jsem se na ni zajel do bazaru podívat. Byla nádherná a zrovna v této barvě se mi líbila nejvíce. Celou jsem ji prohlédl, prolustroval servisní knížku.
Rok 2011, po prvním majiteli, jen autorizovaný servis, najeto 64 000 km. Pamatuji si ten okamžik, když jsem po asi 45 minutách zůstal stát před autem a říkám si „nic“. Vůbec nic špatného jsem na ní nenašel, to se mi nikdy předtím nestalo. Druhý den projížďka, zvedák a už jsem převáděl peníze.
Auto vlastnil pan Bílý, který měl zálibu v bílé barvě. Pána jsem kontaktoval, když se mi povedlo najít jeho inzerát na prodej skůtru, taky bílého, jak jinak. Byl moc rád, že je auto v dobrých rukou. Auto si koupil nové na důchod, jenže po 9 letech se mu z něj špatně vystupovalo. Ze zdravotních důvodů tedy potřeboval něco vyššího. Vyměnil ji tedy za Suzuki S-Cross s automatem, nečekaně, v bílé barvě.
foto: Radek
Auto mi slouží dodnes bez jediné závady. Ti, co říkali, že italská auta jsou sice hezká, ale poruchová, se mýlili. Od roku 2022 bydlím přímo v Olomouci a auto mám jako víkendovku. Nyní se z něj stal i jeden se základních kamenů našeho spolku Alfisti Olomouc. Cuore sportivo.
Autor článku: Radek, radek@alfistiolomouc.cz